pátek 26. srpna 2016

Delphine de Vigan – Podle skutečného příběhu | Pravda lež fikce

Většinou nemám ve zvyku vracet se k autorům, jejichž tvorba mě poprvé příliš neoslnila. Od Delphine de Viganové jsem před dvěma lety četla knihu No a já, která ve mně po přečtení nezanechala žádný silnější dojem. Přesto mě Bětka přesvědčovala, že si mám Podle skutečného příběhu přečíst, na což jsem po chvíli váhání kývla. A nelituju.

Spisovatelka Delphina se právě nachází v obtížném období. Její poslední kniha, autobiografický příběh její vlastní matky, se dočkala mimořádného úspěchu, s čímž samozřejmě souvisí nejen rostoucí zájem čtenářů, větší počet autogramiád, besed či autorských čtení, ale i neúprosné očekávání: co může napsat po tomhle? V této době se seznamuje s L., tajemnou ženou, na níž ji něco neodvratně přitahuje. Obě ženy se zakrátko spřátelí a až příliš pozdě si Delphina uvědomí, že se jejich vztah postupně proměnil v něco patologického a nebezpečného, což nakonec způsobilo, že po dobu dvou let nebyla schopná napsat ani slovo…   

pondělí 1. srpna 2016

Červencové shrnutí – hodně čtu a trochu z toho blázním

Ahoj všichni! Polovina nebo třetina prázdnin je za námi – záleží na tom, jak se na to člověk dívá a na jakou školu chodí. Já jsem si v červnu spočítala, kolik toho musím přes léto přečíst, abych se mohla v září vydat na zkoušku z literatury, a od té doby se ze všech sil snažím neztratit rozum při plnění tohohle maličkého cíle. Mezi čtením literatury se učím francouzsky a sleduju zprávy. Až z toho jde hlava kolem – pauzu jsem si udělala na prvním YOLI pikniku (bylo to fajn!), s Hankou jsme podnikly přespávačku u Bětky a v mezičase jsem jedla hodně zmrzliny.

pondělí 18. července 2016

Sarah J. Maas – Dvůr trnů a růží | Stockholmský syndrom a víly

Když jsem loni v létě četla Skleněný trůn, bylo to pro mě příjemné počtení. Neurazí, nenadchne. Dvůr trnů a růží mě lákal podstatně více, snad to bylo tou červenou obálkou, snad mám radši Krásku a zvíře než Popelku. Každopádně se té knížce povedlo překonat Skleněný trůn na obou frontách – ač to zní paradoxně, dokázal mě více „urazit“ i „nadchnout“.

Devatenáctiletá Feyre žije se svým otcem a dvěma sestrami dva nedaleko zdi, za níž se nachází území víl. Díky Feyřiným loveckým schopnostem tak tak přežívají, ale tuhle zimu už mají na mále. A pak Feyre zabije v lese vlka, za jehož kůži získá hodně peněz. Bohužel se ale jedná o jednu z mocných a nelítostných víl, za jehož život si kdosi přijde vyžádat odplatu. Zvíře si Feyre odvede k sobě na zámek, kde vládne věčné jaro, a Feyre začíná pomalu poznávat, že víly nejsou docela takové, jak jí celý život bylo řečeno. I přesto je ale odhodlaná utéct a vrátit se ke své rodině, která bez ní jistě nepřežije dlouho…

sobota 16. července 2016

Emma Donoghue – Pokoj | Od první stránky budete lapeni

Dnes pro vás mám tak trochu archivní recenzi, která je zároveň tak trochu „jiná“. Původně jsem ji totiž psala na jaře jako součást seminární práce do školy a je zaměřená na překlad o něco více, než jste u mě zvyklí. Teď jsem si na ni vzpomněla a řekla jsem si, že by byla škoda se s vámi o ni nepodělit; kniha, o které je řeč, je totiž poměrně zajímavá.

Pětiletý Jack žije s Mami v Pokoji. Je to místo, kde si hraje, jí, učí se, cvičí. Tato místnost představuje pro Jacka celý svět, mimo Pokoj není nic opravdové. Večer se Jack schovává ve Skříni, protože v tu dobu chodí z Venku Čert. Pro Jackovu mladou matku je Pokoj vězením. Když jí bylo devatenáct, Čert ji unesl a od té doby ji drží v Pokoji. Teď ale Čert přišel o práci a Mami se čím dál tím víc obává, že se jich jejich věznitel bude nucen zbavit. Vymyslí proto zoufalý plán útěku, který nepočítá s jedinou věcí: co se stane, když její plán skutečně zafunguje…

středa 13. července 2016

John Harding – Florence a Giles | Pohádka nebo horor?

Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy dočetla knihu s pusou otevřenou dokořán a první souvislá myšlenka, která mi vytanula na mysli, bylo: panebože, tohle se nestalo!!!?  A přesně takhle jsem dneska dočetla Florence a Gilese. Této větě bezprostředně předcházel úsek, kdy se mi v hlavě jako správnému „kyberdítěti“ prohánělo jen OMG!!! a WTF!?! A nebylo to kvůli otevřenému konci. Jen jsem prostě nemohla uvěřit tomu, že se vážně stalo tohle a že jsem tak moc naletěla. 

Nová Anglie, rok 1891. Dvanáctiletá Florence a její mladší bratr Giles vyrostli v téměř naprosté izolaci od okolního světa. V útlém věku ztratili rodiče a jejich strýc je chtěl mít pokud možno co nejméně na očích, a tak oba sourozenci žijí ve velkém strašidelném domě na venkově, kde jim společnost dělá jen hrstka sloužících. Kvůli strýčkovým svérázným názorům na vzdělání dívek byla Florence nucena naučit se číst sama a nyní je vášnivou čtenářkou, díky čemuž je opravdu velmi „slovná“. Ke štěstí jí stačí knihy a bratříček Giles, kteroužto idylu ovšem naruší příchod guvernantky slečny Taylorové, na níž je něco podivného a děsivého. Navíc není docela jasné, jak to bylo s neblahým koncem, který potkal předchozí guvernantku…

úterý 5. července 2016

Květen a červen 2016 | Věci jsou složité

Ahoj všichni! Hlásím se vám, konečně probraná z pozkouškového kómatu. Letošní květen a červen pro mě byly tak trochu náročnější, zkrátka, jak říká jedna naše učitelka, věci jsou složité. V květnu mě dohnala má stará známá čtecí krize, a že prý spolu chvíli pobudeme, takže jsem místo čtení spíše psala – všechno možné, jen ne články sem, protože když nic nečtete, o čem taky psát? V červnu se mi číst chtělo, tak jsem si mezi učením na něco přeci jen čas udělala. A než se vrátím ke svému čtení a psaní, v rychlosti zrekapituluju poslední dva měsíce.

V květnu byl Svět knihy. Víc nemusím říkat, co? Ano, knižní přírůstky byly, ehm.

neděle 12. června 2016

Francesca Zappia – Uvnitř mé hlavy | Nevymyslela jsem si tě?

Už je to rok, co jsem přečetla knihu s krásnou obálkou a zajímavým názvem: Made You Up. Už je to rok a stále ji nedokážu vyhnat ze své hlavy. Teď vychází v češtině pod názvem Uvnitř mé hlavy. Asi všichni se shodneme na tom, že poznat, co se někomu jinému honí uvnitř hlavy, není zrovna jednoduché. Většinou se ale můžeme spolehnout aspoň na to, co vidíme. Alex tuhle výhodu nemá. Realita je pro ni luxus, který nemůže pokládat za samozřejmý.

Když bylo Alex třináct, diagnostikovali jí schizofrenii. O rok později se k diagnóze přidalo i slovo paranoidní. O několik let později už nikoho z jejích blízkých nepřekvapuje, že občas hledá v jídle sledovací zařízení nebo je přesvědčená o tom, že je knihovnice součástí spiknutí komunistů. Často fotí, protože skutečné věci na fotkách zůstávají, zatímco ty vymyšlené časem zmizí. Když Alex nastoupí do nové školy, očekává, že to nepůjde úplně hladce. Nečeká ale přítomnost kluka, kterého potkala, když jí bylo sedm. Kluka, o němž byla až doteď přesvědčená, že si ho vymyslela, ale který teď vypadá docela skutečně… Nebo není?

sobota 7. května 2016

11 věcí, které mě přimějí přečíst si knihu

Taky se vám občas stane, že si čtete knihu a najednou si uvědomíte, že nemáte nejmenší ponětí, jak jste se k ní vůbec dostali? Proč zrovna teď čtu tuhle jednu určitou knihu, jak se to stalo, když jsem se původně měla učit na test? Tahle otázka by si určitě zasloužila dlouhou filozofickou úvahu (co všechno jsme schopni udělat, abychom se vyhnuli učení), já se ale dneska chci zaměřit na něco jiného: podle jakých kritérií si vybírám knihy k přečtení?

neděle 1. května 2016

Dubnové shrnutí – vombat, retrívr, kanibalové a popcorn

Moji milí, jak krásně nám to vyšlo! Konec měsíce uprostřed víkendu, takže si k tomuto shrnutí sedám dokonce ještě v dubnu, zatímco venku poletují čarodějnice. Taky jsem se konečně vyhrabala ze své nečtecí nálady, uprostřed měsíce jsem nějak nic moc nečetla, tudíž jsem neměla ani o čem psát, takže jste o mně neslyšeli. Ne, že by to někomu vadilo. Já jsem tak ukecaná, že se vám nejspíš ulevilo, vsadím se. A já teda vlastně psala, ale nebylo to o knihách, byly to dopisy a eseje a šílený příběh o tom, co se stane, když se potká vombat, pštros, retrívr, krokodýl, tlumočník, specialista na marketing a kanibalové, radši se ani neptejte.

úterý 12. dubna 2016

Celeste Ng – Vše, co jsme si nikdy neřekli | Mluvme spolu

Vše, co jsme si nikdy neřekli na mě pokukovalo už hezkých pár měsíců. Nejdřív jsem trochu nerozhodně obcházela anglické vydání, pak jsem se dozvěděla, že kniha vyjde v Odeonu a rozhodla jsem se s jejím čtením počkat. Posledním lákadlem byla obálka, která se mi opravdu zalíbila, takže jsem se jednoho dne přistihla, že začínám číst úvodní slova: „Lydia je mrtvá. To ale zatím nevědí.

Literární debut americké spisovatelky Celeste Ng dokáže zaujmout od prvních slov. Autorčini rodiče pocházeli z Honkongu a motiv čínského původu je i v jejím románu významným motivem, na jehož základě je vystavěn příběh jedné rodiny, která neodbytně směřuje až k tragédii, jež je uvozena na samém začátku knihy. Na počátku příběhu ale stojí něco jiného: rodiče, kteří se pokoušejí vyplnit si své nesplněné sny alespoň prostřednictvím svých dětí, a nevšimnou si tak, že mimovolně opakují chyby svých rodičů.